Historie duchovní správy na velkomeziříčsku

Bájné počátky vývoje křesťanství na Velkomeziříčsku jsou spojeny s misií svatých Cyrila a Metoděje, kteří ve městě měli několik dní pobývat a učit místní lid. Skutečný vznik církevní obce ve Velkém Meziříčí lze spojovat až s výstavbou kostela sv. Mikuláše. V souvislosti s objevením raně gotického portálu v severní zdi kostela v roce 1947 můžeme přibližně určit výstavbu chrámu do 2. třetiny 13. století.

První zmínkou o kostele a duchovní správě je darovací listina Mařky z Lhoty z roku 1317, jenž darovala kostelu 3 lány v Balinách, polovinu mlýna s loukami, kalich, mešní roucho a oltářní prádlo pro kapli sv. Michala. Tuto listinu potvrzuje probošt kláštera křížovníků řehole sv. Augustina Strážců Božího hrobu Jeruzalemského na Zderaze v Praze Sobek, který zastával také funkci zdejšího faráře. Meziříčská farnost patřila od doby svého vzniku do olomouckého biskupství a tasovského děkanství. Zderazský klášter měl patronátní právo k meziříčskému kostelu až do roku 1335, kdy jej převzala vrchnost. Po rezignaci probošta Sobka v roce 1335 byl Janem z Meziříčí potvrzen do funkce faráře zderazský mnich, kanovník vyšehradský a olomoucký Jindřich. Jeho nástupcem byl mnich Mikuláš a po něm v roce 1362 mnich Jan. Po Janovi nastoupil v roce 1380 mnich Václav Rod, který byl ve sporu o poddanské platy ke kostelu s Janem z Meziříčí. Spor uklidnil až zderazský mnich Jan, který v roce 1382 vydal příkaz, že půlka berně připadne faráři a půlka Janu z Meziříčí. Václav Rod byl s tasovským děkanem Stachem a opatem zábrdovického kláštera Jaroslavem ve sporu s některými faráři děkanství a řádem křížovníků v Brně. O sporu pojednává řada listin z roku 1393. Po Rodově smrti v roce 1397 nastupuje kněz Mikuláš, který spolu s bratrem Brikcím založil při kostele sv. Mikuláše oltář Panny Marie, sv. Jana Křtitele a sv. Jana Evangelisty. V kostele se také nachází gotická dřevořezba Madony s Ježíškem vytvořená někdy před polovinou 14. století.

Za pánů z Kravař došlo k výměně katolických duchovních za husitské kněze. Prvním byl Mistr Šimon z Tišnova, jenž byl oltářníkem a držel beneficium patřící ke kostelu. Připraven o ně byl od husitů, od kterých se někdy v prvních letech husitské revoluce odklonil, nejdéle však v roce 1424. Snad v letech 1416-1420 došlo k dokončení téměř osmdesátimetrové hranolové věže na západní straně kostela. Její stavbu zahájil na žádost měšťanů zednický mistr Jan v roce 1411. Věž byla ve vlastnictví obce až do roku 1958, kdy přešla do majetku katolické církve. V roce 1437 se uvádí kněz Kilian a v roce 1446 Matěj Stárek - již po návratu pánů z Lomnice. Velkou přestavbou prošel kostel sv. Mikuláše v letech 1465-1479. V městské knize se píše k roku 1465 o "přidělávání" kostela. Jedná se především o přístavbu jižní lodi, v jejímž závěru je letopočet 1479 s kalichem. Také došlo k celkovému zastřešení kostela. To již funkci faráře zastával Mikuláš z Třebíče, který je písemně doložen roku 1472. K dalším přestavbám kostela došlo v letech 1492 a 1500, kdy byl kostel zaklenut valenou klenbou. V této době byl majitelem panství katolík Jan z Lomnice, který v roce 1502 povolal katolického kněze Jana Thurza z Bethlenfalvy, bratra olomouckého biskupa Stanislava Thurzy. Jan Thurzo byl za čtyři roky povolán na biskupský stolec do Vratislavi. V roce 1520 daroval kostelu stříbrnou gotickou monstranci, která byla v roce 1806 dána na puncování. Po pěti letech od smrti Jana z Lomnice v roce 1520 zde začíná působit novoutrakvistický kněz a děkan podobojí Beneš Optát z Telče a roku 1522 se sem uchýlil z Jihlavy Lutherův přítel Pavel Speratus. Oba duchovní se zúčastnili roku 1524 sněmu konaného v Praze, na kterém se jednalo o urovnání náboženských poměrů. Beneš Optát zde napsal asi v letech 1526-1527 Postillu a poté nejdéle v roce 1528 odešel do Jihlavy. Neobjasněná zmínka hovoří o působení kněze Petra Knieda v roce 1523.

Utrakvističtí kněží byli do města posíláni pražskou dolní konsistoří a používali děkanský titul. Působili zde: Benedikt (1522), Jan Spissus (1541), Mikuláš Penthammer Ledecký (1544-1562), Jiří Horský (1562), Jiří Skornický (1571), Jan Turek (1571-1572) a v letech 1572-1574 se zde vystřídali: Jehňátko, Václav ze Strážku, Václav Ledecký a Jakub Kamenický. Za Václava Ledeckého byl kostel sv. Mikuláše zbaven obrazů, postraních oltářů, svícnů, korouhví a kněžských ornátů. Ani majitel panství Zikmund Helt z Kementu, horlivý katolík, nemohl očistit město od reformačních vlivů. Jeho zásluhou byl postaven hřbitovní kostel Nejsvětější Trojice na Moráni v roce 1555 a také špitální kostel sv. Kříže, jenž si Zikmund vybral jako místo posledního odpočinku. V obou kostelích se v dobách reformace sloužily katolické bohoslužby. V průběhu 16. století se také začínají objevovat zprávy o nepočetné komunitě Židů ve městě.

Vdova po Zikmundovi a následně také po Václavu Berkovi Alena Meziříčská byla horlivým zastáncem Lutherova učení. Za ní přijeli na zámek z podnětu kunštátského pána Hanuše z Herdeku v roce 1576 luteránští šlechtici a kněží, aby vytvořili společenství podobojí a luteránství a vypracovali řád pro toto kněžstvo. Z této sešlosti vznikl 25. října 1576 luterský církevní řád kunštátsko-meziříčský, jenž se řídil augšpurskou konfesí a vydal pro svoji funkci řád nazvaný "Formula concordiae". Územní celek který spravoval se nazýval děkanstvím "horního podkrají brněnského" se sídlem děkana ve Velkém Meziříčí. Luterskými děkany ve Velkém Meziříčí byly: Šimon Haliaeus Žďárský (1576-1583), Matěj Posthumius Táborský (1584-1591) a Martin Svorník Rychnovský (1591-1595), který odešel v roce 1596 do Starče. Tam bylo přeneseno sídlo děkanství, jelikož meziříčská vrchnost povolala do města faráře podobojí - Tomáše Soběslavského (1595-1596) a Vavřince Žandovského (1597). Kunštátsko-meziříčský řád zanikl v roce 1624 po nastolení rekatolizace.

Rekatolizaci města zahájil nejdříve Zdeněk Berka z Dubé a Lipého v roce 1593, když si nechal poslat od olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského katolického kněze Martina Mathesiuse, a poté jeho bratr Ladislav potvrzením katolického kněze Mikuláše Sarkandera 3. října 1597 do úřadu děkana. Oba bratři se těšili přízni olomouckých biskupů a brněnských jezuitů, kteří jim v této činnosti pomáhali. Do města byli posláni dva jezuité, kteří pomáhali s obnovou katolické víry. Z důvodu silného odporu ze strany evangelíků nařídila vrchnost v roce 1599 zastavit konání svateb a pohřbů bez zpovědi a eucharistie. Děkanem se na krátkou dobu (1599-1601) stává Jiří Bothon z Vyškova.  Zpět se situace navrátila až v roce 1601, kdy Mikuláš Sarkander na naléhání Ladislava Berky podruhé nastoupil do funkce děkana. Vysvěcením "očistil" kostel sv. Mikuláše a upravil jej pro konání katolických bohoslužeb. V roce 1604 odchází na kanonikát ke sv. Petru do Brna. Jeho bratr Jan - později svatořečen - se 3. září 1606 v Meziříčí oženil s Annou Plachetskou, jež byla dcerou učitele na zdejším evangelickém gymnáziu.

V silně evangelickém Meziříčí docházelo v letech 1608, 1614 a 1619 k politicko-náboženským převratům. Vlivem těchto událostí se roku 1609 Ladislav Berka vzdal patronátního práva ve prospěch olomouckého biskupa Františka kardinála Dietrichštejna. Nový držitel patronátu sem dosadil Václava Pilaře z Pilchu (1609-1611), jenž se později stal olomouckým kanovníkem. Po něm zde působili Jiří František Pirus (1612), Mikuláš Rex (1612-1613), Mikuláš Hrubský (1613-1619), který na žádost direktorů za pomoci kardinála Dietrichšejna odešel do italského vyhnanství. Do bělohorské porážky zde jako děkan působil protestant Samuel Kosořský (1619-1620).

Po bělohorské porážce se na místo děkana navrací Mikuláš Hrubský, avšak jen na dobu jednoho roku (1621). Po něm přichází Ondřej Orlík z Lažiska (1621-1624), který zde v roce 1621 obnovil církevní matriky. Ze zmínky (19. března 1626) o kmotrovství syna budišovského písaře Jana Skočkovského se dozvídáme o dalším děkanovi, který zde působil - Vavřinci Pacheliovi. Po něm následuje magistr Jeremiáš Kiliades (1628-1631) a znovu Jiří František Pirus (1633-1638), dále rytíř Václav Mikuláš Humpolecký z Rybenska (1640-1641), šlechtic Jiří Otislav z Kopenic (1641), Petr Rumer (1643-1647), Ondřej Dirre (1647-1652), Jan Petr Petrucius (1653-1655), Jakub Vavřek (1656-1657), Karel Ignác Alberti (1657-1659), Vavřinec Jan Rudavský (1659-1663), Jiří Leopold Vidomus z Fridenbergu (1663-1664), Petr Parcevič (1665-1666) a Jakub Zottini (1666-1668). Do roku 1603 bydleli faráři v domě č.p. 88 za kostelem, jenž byl v tento rok vyměněn za dům s č.p. 87 na rynku u hřbitova. Ten byl používán jako fara do roku 1659, kdy došlo k záměně za dům č.p. 16 na protilehlé straně náměstí, který slouží jako farní úřad dodnes. V druhé polovině 17. století dochází ve městě k nárůstu velkého počtu Židů, jejichž zdejší ghetto bylo hned po Třebíčském největší v Jihlavském kraji. Za působení děkanů Augustina Gellera (1669-1671), Valentina Aleše Dometia (1671-1677) a Jana Jindřicha Švábenského (1677-1691) docházelo k opravám interiérů a investicím do vybavení zdejších kostelů. Také děkanský chrám sv. Mikuláše se dočkal v letech 1671 - 1679 opravy exteriéru a interiéru, aby mohl být 24. června 1679 posvěcen olomouckým světícím biskupem Josefem Breunerem. Děkan Švábenský uvádí v roce 1686 2328 duší v meziříčské farnosti, do níž se zahrnuje kromě města dalších 12 vsí (Baliny, Dolní Radslavice, Hrbov, Lavičky, Lhotky, Kúsky, Martinice, Mostiště, Oslavice, Osové, Petráveč a Vídeň) a neobsazené farnosti - Jasenici, Pavlov, Rudu a Uhřínov. Děkanství v letech 1662-1730 spravovalo 12-18 farností. Okolí města navštívili v roce 1679 jezuitští misionáři, kteří především Otín a Uhřínov očišťovali od hereze. Po Švábenském zde působil Pavel František Polach (1691-1694), Martin Ignác Michalík (1694-1708) a Gundaker Ondřej hrabě Egkh-Hungersbach (1708-1731), který zde zřídil bratrstvo Jana Sarkandra. Zdá se, že Egkh jen změnil jméno bratrstva Ježíš, Maria, Anna, které tu existovalo od dob, kdy byl farářem Mikuláš Sarkander. Do nového bratrstva vstoupilo na 300 kněží. V soupisu z roku 1710 se velkomeziříčské děkanství uvádí jako zcela české. Velké úcty se od roku 1714 těší mezi obyvateli města soška Panny Marie v nedalekém Netíně, která prý město ochránila před morem v roce 1713. Od této doby se každý rok (s malými přestávkami v nejtěžších časech) až do dnešních dnů konají procesí z města na toto významné poutní místo.

Za děkana Eliáše Libora Roblíka (1732-1748) došlo v roce 1738 ke sporu děkana s vrchností o ves Petráveč s dvorem, která dříve děkanům patřila. Děkan spor vyhrál a Petráveč byla vložena do zemských desek jako majetek děkanství. Od této chvíle se meziříčtí děkanové podepisovali "farář a zemský děkan". S vytvořením nových děkanství došlo ke zmenšení území spravovaných meziříčskými děkany. V roce 1690 vzniklo děkanství v Měříně, 1730 v Bystřici nad Pernštejnem, 1740 v Náměšti nad Oslavou a roku 1786 v Novém Městě na Moravě. Z meziříčského děkanství se k nově vzniklým oddělily farnosti Velká Bíteš s filiálkou Křoví (Náměšťské děkanství), Žďár nad Sázavou s filiálkami Obyčtov a Jámy, Nové Město s filiálkou Sněžné, Olešná, Herálec (Novoměstské děkanství) a Měřín, Netín, Pavlov, Radostín a Uhřínov (Měřínské děkanství). Po odchodu děkana Roubíka zde působili Josef Alexius Vařecha (1748-1763), František Ignác Schmidt (1763-1772) a Josef Karel Pahnosta (1772-1808). Za působení děkana Pahnosty došlo v roce 1780 k přechodu patronátního práva z olomouckých biskupů na náboženský fond. Kromě duchovní správy vykonávali děkanové též dozor nad školním vyučováním. Na uprázdněné místo děkana po smrti Josefa Karla Pahnosty roku 1808 přišel z Netína čestný kanovník brněnský a arcikněz Jakub Příhoda (1808-1824), který po vysvěcení na kněze v roce 1771 zde jako kaplan působil jeden rok. Zřejmě jeho zájem o historii jej přivedl v roce 1816 na myšlenku založit "Protocollum domesticum parochiae Magno Meseritschensis", neboli pamětní knihu farní. V roce 1810 mu byl na výpomoc poslán zrovna vysvěcený kněz František Heller, jenž jej po jeho smrti roku 1824 vystřídal v děkanské službě. Děkan Heller byl též školním dozorcem na hlavní škole. V průběhu jeho služby byly roku 1844 opraveny varhany a v roce 1848 pořízena nová monstrance. Kromě něj ve farnosti působili ještě dva kaplani a katecheta. Z kaplanů se nejvýznamněji do dějin města zapsal P. Jan Havlíček (1838-1855), národní buditel, jenž vzdělával své žáky v národním duchu a půjčoval lidem české knihy ze své knihovny. Po epidemii tyfu, jež postihla město v roce 1855 a mezi jejímiž oběťmi byl i kaplan Havlíček, odešel děkan Heller do Telče, kde o pět let později zemřel. Řehoř Wolný uvádí ve svém díle "Kirchliche Topographie von Mähren" počet obyvatel velkomeziříčského děkanství podle jejich vyznání. V roce 1854 zde bylo 38 797 katolíků, 1349 protestantů a 108 Židů. Po Hellerově odchodu nastoupil na místo děkana na sedm let Jan Hansmann, který před příchodem do Meziříčí vykonával v Brně funkci zemského školního rady pro celou Moravu.

Po jeho smrti přišel z Brna v roce 1863 do města Jan Czeppl, později čestný kanovník brněnské kapituly a arcikněz jihlavský. Za jeho působení došlo k vyvázání obligace zdejšího beneficia, tj. 4776 zlatých na Rudu a 1697 zlatých do Tasova. Faráři měli právo odebírat za malý poplatek pivo z knížecího pivovaru. V roce 1869 přešel dozor nad školním vyučováním z děkana na státní úředníky. Po smrti kanovníka Czeppla v roce 1877 byl do města povolán z Budišova u Třebíče další kanovník Jan Klippl. Z jeho podnětu došlo v kostele sv. Mikuláše k četným úpravám. V roce 1883 jej nechal celý opravit a prorazit hlavní vchod pod věží. V letech 1890-1891 byla instalována nová malovaná okna a roku 1895 byl postaven nový pseudogotický hlavní oltář. V roce 1898 byl kvůli pokročilému věku a chorobě děkana Klippla poslán do Velkého Meziříčí P. Václav Hlavička, jenž jako administrator in spiritualibus vykonával duchovní správu až do smrti děkana v roce 1899. Spolu s ním zde od roku 1895 působil kaplan Karel Vystrčil, který byl v letech 1901-1938 profesorem na zdejším gymnázium a poté zde vypomáhal v duchovní správě až do své smrti v roce 1957. P. Hlavička byl téhož roku poslán do Netína a místo děkana obsadil netínský farář Antonín Brabenec, jenž však za tři a půl měsíce zemřel.

Na přelomu 19. a 20. století přišel z nedalekého Křižanova do Meziříčí na místo kaplana Karel Pernica. Po smrti Antonína Brabence vykonával funkci velkomeziříčského děkana František Florián (od roku 1912 arcikněz jihlavský), který byl zároveň farářem v Tasově. Na jeho žádost byl Karel Pernica jmenován v roce 1909 místoděkanem a v říjnu roku 1915 děkanem velkomeziříčským. Pro svoji dobročinnost byl velmi oblíben, avšak zatížil farní beneficium a ostatní fondy válečnými půjčkami. Odešel do penze 1. dubna 1921. Bydlel v domě č. 398 u Františka Sáblíka na Horním městě, kde také 10. července 1922 zemřel. V první světové válce došlo také k rekvizici zvonů z děkanského chrámu i filiálních kostelů ve městě. Po odchodu děkana Pernici do penze nastoupil na děkanské místo doc. ThDr. PhDr. Alois Dvořák, který ve Velkém Meziříčí působil až do své smrti v roce 1924. Za něj došlo k pořízení nových varhan, které byly slavnostně vysvěceny 14. září 1924. Po jeho smrti vykonával správu farnosti do nástupu Josefa Skácela kaplan Josef Opletal. Za děkana Pernici byl v roce 1914 na kaplanskou službu poslán Josef Skácel, jenž zde věřícím sloužil až do roku 1923. Zpět se do města vrátil o dva roky později a jako nový farář velkomeziříčský byl na faru investrován s platností od 1. března 1925 a instalován 2. dubna 1925. Roku 1927 byly pořízeny nové zvony pro farní kostel i filiální kostely ve městě. Slavnostní svěcení nových zvonů brněnským biskupem Josefem Kupkou proběhlo dne 28. srpna 1927. Před Soukupem zde působil od roku 1931 do roku 1935 mladý kaplan Bohumil Burian. Od roku 1937 byl Burian znovu povolán do Meziříčí, kde vypomáhal s duchovní správou těžce nemocnému Josefu Skácelovi. Po jeho smrti v roce 1939 byl jmenován s platností od 1. srpna administrátorem velkomeziříčské farnosti. Svoji nelehkou službu vykonával za těžkých podmínek světové války i později nastoleného komunistického režimu, jehož hrůzy pocítil na vlastní kůži. Pro svoji dobrosrdečnost a vynikající kazatelské schopnosti byl mezi lidmi velmi oblíben. Ve dnech 7. - 9. dubna 1942 byly z kostelní věže odebrány pro válečné účely všechny zvony kromě umíráčku. P. Bohumil Burian zemřel dne 29. dubna 1958 ve věku 53 let údajně po výslechu na ONV.

Od roku 1949 mělo děkanství 11 farností: Horní Bory, Křižanov, Měřín, Netín, Pavlov, Radostín, Ruda, Rudíkov, Tasov, Uhřínov a Velké Meziříčí. Po Burianově smrti nastoupil Prof. Alois Ambroz, který zde působil až do roku 1979. Prof. Ambroz, velký znalec zvonů, nechal pořídit v roce 1970 nové zvony. Zemřel v roce 1991, ale již od roku 1979 byl vystřídán Ladislavem Černým. Po jeho smrti v roce 1990 nastoupil Jan Peňáz, který zavedl pravidelné bohoslužby v okolních kaplích a nechal opravit faru i kostel. Po osmnáctiletém působení jej ve funkci děkana vystřídal v roce 2008 Polák ThDr. Lukasz Szendzielorz. V roce 2010 nechal opravit elektroinstalaci ve farním kostele, poté byl celý interiér chrámu vymalován. Koncem roku 2010 byl ve farním chrámu zazděn severní vchod a v něm zbudována kaple pro středověkou plastiku Madony velkomeziříčské ze 14. století, která v dřívějších dobách vždy patřila k inventáři kostela.